Minulý rok byl na J4L ještě bývalý mafián Ricardo Wolf. Letos již žel nepřijede – 6. listopadu 2021 odešel z tohoto světa. Zde si ale můžete přečíst jeho vyprávění.
Moje pistole jako důkaz lásky
Táhnou zemí s velkými obytnými vozy a jdu za svými obchody. Většinou jsou nazýváni cigáni. Také Ricardo a Raccia se narodili v tomto kmeni.
Ricardo miloval obchodování, peníze a velká auta. Nebylo nic, co by pro něj bylo příliš velké nebo drahé. To se nezměnilo ani poté, co založil rodinu. Ricardovi bylo teprve sedmnáct, když si vzal k sobě paní Raccii.
Jeho žádostivost po penězích a zboží ho táhla stále hlouběji do zkorumpovaných obchodů a temného prostředí. Žena a děti byly pro něj stále víc vedlejší věcí. Po dvanácti letech byl jejich vztah zcela v koncích. Odrážel život, který Ricardo vedl. Čtěte dále, jaké těžkosti pár prožil a jak zakusil záchranu skrze Ježíše.
Ricardo vzpomíná:
Můj otec zemřel, když mi byl jeden rok. Vzal si život střelou do hlavy. Když mi byly tři roky, zemřela také moje maminka. Jako sirotek jsem žil s o devět let starším bratrem u tety. Poté co se můj bratr oženil, nastěhoval jsem se k němu a jeho ženě. Rodina byla velmi majetná a po materiální stránce mi nic nechybělo.
Oženil jsem se již v 17 letech. Přirozeně jsem neměl vůbec tušení, co to znamená vydělávat si sám peníze a živit rodinu. Peníze, které jsem ještě měl, jsem téměř úplně rozházel koupí auta a obytného vozu. Díky mému rozhazovačnému životnímu stylu byly i poslední rezervy po pár týdnech pryč. Teď jsem musel přemýšlet, jak budu živit svoji rodinu. Všechny moje myšlenky se točily jen kolem peněz. Neměli jsme moc možností. Moje žena šla provozovat podomní obchod a já jsem obchodoval se starým nábytkem. V prvních letech jsem s tím byl spokojen. Potom ale přišel čas, kdy jsem chtěl víc. Toužil jsem po tom, jezdit s drahým autem. Svoje starý káry jsem už nemohl ani vidět. Peníze jsem na to samozřejmě neměl. Dařilo se nám finančně čím dál hůř, výdělek byl mizerný. Mnohdy jsme nevěděli, za co si máme koupit něco k jídlu.
Jednoho dne mě napadla myšlenka, abych se spojil s ďáblem. On by mi dal to, co jsem od života očekával. Věděl jsem, že existuje Bůh a stejně tak i ďábel.
Netušil jsem, jaký význam bude mít toto rozhodutí, do jaké svázanosti se tím dostanu. Když se naše finanční situace nezlepšila, začal jsem krást. Vloupání mi pomáhala rychle k penězům a zlatu. Také obchodování s barevnými kovy přinášelo hodně peněz, ale nebyl to poctivý obchod. Podváděl jsem lidi, kde se dalo. To byla cena, kterou jsem musel zaplatit za život v nadbytku a přepychu. Neboť tehdy jsem si mohl koupit, co jsem chtěl. Auta byla stále větší a šperky stále dražší.
Vícekrát jsem byl zatčen. Když jsem přišel z vězení, byl jsem jenom krátký čas pod dohledem, a potom jsem pokračoval jako dřív. Moje nároky byly čím dál větší. Ukradené a podvodně získané peníze byly vždy rychle pryč. Začarovaný kruh byl stále uzší. Nakonec jsem obchodoval se zbraněmi a dostal se do prostředí pasáků. Vůči své rodině jsem byl stále bezohlednější a brutálnější. Přes jednoho pasáka jsem se seznámil s jednou prostitutkou, která byla do mě zcela zblázněná. Mohl jsem od ní mít všechno. Přátelila se s jedním milionářem, takže měla jakékoliv množství peněz. Přemýšlel jsem dokonce o loupeži a v myšlenkách jsem už před sebou viděl milion.
Ukázalo se však, že moje euforické nálady neměly dlouhého trvání. Poté, co mi byl zadržen řidičák, mě již nic nezajímalo. Najednou se mi chtělo dokonce z mého života zvracet. Měl jsem sice nadbytek peněz, ale byl jsem naprosto nešťastný. Z materiálního hlediska jsem měl všechno, o čem jsem mohl snít. Ale uvnitř jsem byl prázdný a zcela vyhořelý.
Raccia vzpomíná:
Běželo to tak již rok a půl, že Ricardo byl celé týdny pryč. Vůbec se nezajímal, co děláme. Existovalo pro něj jen drahé oblečení, automaty, restaurace a šperky. Nemohla jsem už dál a chtěla jsem odluku. Šli jsme tedy od sebe. Můj rodinný život, moje důvěra, všechno bylo rozbito. Byla jsem tak hluboce zklamaná, jako nikdy ve svém životě.
Po třech týdnech stál Ricardo opět přede dveřmi. Řekl, že chce žít zase se mnou a svojí rodinou a že všechno bude dobré. Nechala jsem se přemluvit, ale nedůvěřovala jsem mu. Nevěřila jsem mu, že by se mohl změnit. Byla jsem přesvědčená, že na mě něco hraje a že chce žít dál jako dosud. Cítila jsem se velmi pokořená. Na druhou stranu jsem velmi hluboko v sobě měla naději, že by se přece jen náš osud mohl obrátit k dobrému.
Ricardo se ohlíží nazpět:
Jednoho dne jsem jel k sestřenici do Norimberku. Vlastně jsem chtěl jenom mít klid. Nechtěl jsem přemýšlet o sobě, o své rodině a už vůbec ne o Bohu. Ale jednoho večera mi sestřenice vyprávěla, že chodí po Božích cestách a čte Bibli. Náš následující rozhovor se potom točil kolem Božího slova. Povídání se protáhlo až do ranních hodin. Sám jsem byl udiven, že toho ještě tolik vím z Bible a o Bohu. To, co mi dříve můj švagr zprostředkoval z Božího slova, se mi vrátilo do vědomí a rozuměl jsem tomu, co ode mě Bůh chce. V noci mi v postei nešel rozhovor z hlavy: Bůh tě miluje. Chce, abys začal svůj život ještě jednou zcela znova. Odpustí ti tvoje viny. To se mě dotklo. Přemýšlel jsem o svém životě. O tom, co jsem udělal své ženě a svým dětem. Ujasnilo se mi, do jaké klamné závislosti jsem se dostal a jak pod tím moje rodina trpěla. Stal se ze mě naprostý sobec. Duševně jsem přitom zakrněl v trosku.
Když se tak ohlížím nazpět, myslím, že toto poznání byl nejtěžší okamžik v mém životě. Uvědomil jsem si, že se z této mizerie sám vlastní silou nedostanu. Modlil jsem se k Bohu: ´Jestli opravdu existuješ, potom chci žít pro tebe. Odpust mi moje hříchy a daruj mi, aby moje rodina přece ještě žila společně.
Ještě jsem nebyl s modlitbou u konce, když jsem pocítil, jak mi začalo silně tlouct srdce a toto bušení bylo stále silnější. Připadal jsem si, jako by Bůh vyrval moje srdce a obnovil ho. Tekly mi slzy a nemohl jsem přestat brečet. Najednou bylo mé srdce tak lehké a moje bolest se změnila v nepopsatelný pocit radosti.
Druhý den ráno jsem byl nový člověk. Věděl jsem, že mi Bůh odpustil moje viny. V pár minutách změnil celý můj život. Mohl jsem před Bohem činit pokání, protože jsem se najednou viděl Božíma očima a poznal jsem, jak moc potřebuji odpuštění.
Raccia vypráví:
„Když mi Ricardo vyprávěl, že přijal Ježíše do svého života, myslela jsem si, že je to vtip. Vycházela jsem z toho, že to říká jenom proto, aby udržel rodinu.
Ale v následujícím čase jsem si všimla, že Ricardo se chová zcela jinak než dřív. Začal číst často Bibli a vyhledával ústraní. Drahé věci a přepych ho už nezajímaly. Daroval svoje auto a svoji pistoli, kterou chtěl vlastně prodat, zahodil do řeky. Jeho životní styl se odvíjel stále k lepšímu. Se svými dřívějšími kamarády nechtěl mít nic společnho. Zjistila jsem, že se z něj stal skutečně nový člověk.“
Ricardo líčí:
„To, že jsem hodil pistoli do řeky, bylo pro mě první, co jsem udělal pro svého Pána Ježíše. Mezitím mě osvobodil od kouření, pití, žádostivosti po penězích, od mého vychloubání a lhaní. Bůh nám daroval zcela nový základ pro naše manželství. S jeho pomocí je možné uzdravení hlubokých duševních ran, i když je na to potřeba hodně času. Před nějakou dobou jsme moje manželka i já přijali Ježíše Krista do svého srdce. Pro nás a naši rodinu je to ten největší dar, jaký existuje. Oslava Vánoc pro nás od té doby dostala zcela nový smysl. Oslavujeme, protože v pravém slova smyslu se pro nás narodil Spasitel.
Setkání s „černým esesákem“
„Ricardo, jsem rád, že jsi zde. Bůh vyslyšel moji modlitbu. Prosil jsem ho, aby poslal k tomuto starému muži nějakého člověka, který by mu pověděl o Ježíši,“ řekl Ricardův přítel, který již nějaký čas ležel po operaci v nemocnici. „Potom bychom neměli ztrácet čas!“ odvětil Ricardo bez váhání.
Pro Ricarda to patří k nejvznešenějším úkolům, aby vyprávěl druhým lidem, jak mu tehdy Bůh odpustil a stále odpouští hříchy. Ricardo tedy přistoupil k posteli starého muže a zeptal se ho: „Poprosil jste již Boha o odpuštění svých hříchů?“ „Ne“, koktal stařec. „Potom to můžeme hned učinit, jestli chcete“, dodal Ricardo.
Starý pán se podíval na Ricarda a řekl s třesoucím se hlasem: „Vy tomu vůbec nerozumíte. Byl jsem z „černé SS“. Pohledy obou mužů se střetly. Chvíli panovalo hluboké tiché. Potom Ricardo prolomil mlčení: „Jsem cigán a mnozí z mojí rodiny zahynuly v koncentračním táboře. Moje matka přežila a nám dětem vyprávěla, jaké to bylo.“
Stařec úpěnlivé pohlédl na Ricarda. „Chci vám říct, že vám odpouštím, tak jako Bůh odpustil mně.“ Ricardův pohled na bývalého esesáka byl plný slitování. Tato věta a tento pohled byly pro starého nemocného člověka neúnosně velkým darem. Stovky cigánů a židů tehdy prosili o život, on je ale nemilosrdně usmrtil. Po padesáti letech nyní Bůh vyvolil jednoho cigána, aby mu přinesl dar odpuštění a ukázal cestu do nebe!